Můj život byl pravým opakem mých snů. 9

Problémy v dospělosti si přinášíme z dětství. 

Nemá smysl se vymlouvat a svádět vinu na rodiče, i když já to dělala. Byla jsem tak ublížená, že jsem jim to nedokázala dlouho odpustit. 

Musela jsem začít sama u sebe. Tak jsem začala a úplně jednoduše. Vzala jsem si papír a na jednu stranu napsala, co je špatně a na druhou, co je dobře. Samozřejmě, že na špatné straně toho bylo spoustu. Na druhé straně, co je dobře bylo napsáno, NIC! Nic nebylo dobře! Tak, když není nic dobře, můžu to nějak změnit? NE, nemůžu, to nejde změnit! Minulost se změnit nedá! Ano, minulost se změnit nedá, ale dá se PŘIJMOUT a tím ji vlastně můžu změnit. 

Nebylo to jednoduché, ale šlo to. Začala jsem od začátku a začala jsem řešit vztah ke svému tátovi a mámě. Tátu toho despotického tyrana, co mně jen bil, ubližoval, zakazoval, přikazoval, ponižoval a nadával. Ten, který mi jako malé holce říkal, že mě našel u popelnice. Ten, který říkal, když jsem zlobila, že mě ukřižuje na dveřích a zůstane po mě jen ten panák, co policajti nakreslí. Viděla jsem na něm jen a jen to špatné, zlé a bolavé. Tu jeho necitlivost, krutost. 

Strašně jsem se litovala, jaký jsem byla chudáček, jak mě on neměl rád. Jak se mě nikdy nezastal, nepochválil. Byla jsem mu jedno.

Úplně jsem zapomněla na to dobré.

Jak si se mnou hrál. Bral mě do lesa do přírody, všechno mi ukazoval. Učil mě poznávat stromy, rostliny a zvířata. Učil mně, jak rozdělat oheň, jaké plody můžu v lese jíst, která houba je jedlá a která ne. Učil mě mít ráda zvířata a starat se o ně. Učil mě už jako malou holku dopravní značky, když jsme jezdili autem. Jezdil se mnou po hradech a zámcích. Donesl mi mého prvního psa, kterého zachránil. Dovolil mi mít doma zvířata, které jsem chtěla. Když jsem přinesla z venku nějaké raněné ptáče, vždycky se o něj postaral a vyléčil ho. 

Mohla bych tady psát ještě dlouho, co všechno dělal krásně a s láskou a já na to všechno na mnoho let zapomněla. Zapomněla a neviděla tenkrát nic z toho, co teď tady píšu. Měla jsem ze svého otce strach. Bála jsem se všeho, co řekl nebo udělal. 

Jako dítě jsem neviděla nic z toho, co teď vidím úplně jasně. Vím, že jsem si ho vybrala a vím, že mě učil pochopit, i když pro mě tenkrát velmi tvrdým způsobem. 

Dneska ho mám ráda, i když tato slova se u nás nikdy nepoužívali. Mám ho ráda, protože jsem si náš vztah dost vyřešila. Záměrně nepíšu ,,vyřešila,, protože to je cesta. Cesta poznání, uvědomování a řešení. Dneska si říkám, že jsem měla přesně takového tátu, co jsem měla mít. 

A máma ta zlá osoba, co všechno řekne tátovi, která po mně jen křičela, nadávala, jak jsem neschopná, nevděčná a neposlušná. Co mi pořád říkala, jak všechno dělám špatně a za nic nestojím. Co říkala, že jsem k ničemu a jak nic v životě nedokážu.

Zapomněla jsem na to, jak mi četla pohádky, jak se se mnou učila, malovala mi obrázky. Hrála si se mnou, šila mi oblečení pro panenky a později i pro mně. Ušila mi šaty, jako pro princeznu. Utěšovala mě, když jsem byla nešťastná kvůli nějakému klukovi. Starala se o mě, když jsem byla nemocná. Učila mě se sama o sebe starat a být samostatná. 

Stejně jako u táty, bych tady mohla psát ještě dlouho, co všechno pro mě dělala krásně a s láskou a já opět na to zapomněla. Zapomněla, protože jsem ji nenáviděla. Nenáviděla jsem ji, protože mi nepomáhala a nikdy při mně nestála. Tak jsem to tenkrát viděla. Chtěla jsem, ať stojí při mně, a ona nestála. Já se cítila zrazená a nepochopená a sama. 

Dneska jsem ráda, že ji mám. Mám ji ráda. Nikdy jsem si nemyslela, že dojdu až tady, ve vztahu k ní. A světe div se, došla jsem až sem. 

Sami neměli vůbec lehké dětství. Prošli si ještě horšími věcmi, než já. Rodiče jim lásku taky neprojevovali, a určitě si to přáli stejně, tak, jako já. Vychovávali mě, jak nejlíp uměli. Dělali vždycky to, co považovali v danou chvíli za nejlepší.  

Pořád jsem na cestě svých poznání a pořád se učím. Pochopila jsem, že dělali to co uměli. Přijala jsem, že to bylo takové jaké to bylo , i když se mi to hodně krát nelíbilo. Nejlepší co můžeme pro sebe udělat je, že přijímáme události takové jaké jsou. Vím, že bychom je často krát chtěli jinak, podle svých představ, ale tak to nefunguje. Vždycky máme to, co potřebujeme a ne to, co chceme.

Dneska už to vím. 

Svoje rodiče jsem si vybrala sama, abych díky nim mohla prožít lekce, co moje duše potřebovala. 

Adriana