Můj život byl pravým opakem mých snů. 6

Svými neustálými pochybnostmi sama o sobě mě ostatní učili věřit si. 

Bylo to velmi těžké. Moji blízcí mi nebyli oporou a v ničem mě nepodrželi, a tak mě učili samostatnosti. Shazovali všechno, co jsem dělala, tak jsem se mohla učit nikdy se nevzdávat (to je můj hnací motor.)

Byla to tvrdá škola. Čím víc jsem to TAK nechtěla, tím byla tvrdší. Kopala jsem kolem sebe, a čím víc jsem kopala, tím víc se propadala ke dnu. Až jsem na něm skončila. Místo toho, abych se zamyslela sama nad sebou, tak sváděla jsem vinu na ostatní. Často jsem říkala, že bych se ,,nejraději zakopala", ať to všechno, co se mi děje, nevidím a neslyším. 

No, a to se mi splnilo! 

Vždyť to bylo moje přání. Až na samém dně vykopané jámy jsem konečně procitla a pochopila. Dneska si říkám, že kdybych neprocitla, skončila bych velmi špatně. Už bych se z té jámy nikdy nedostala. Díky tomu, že jsem lehce zvídavá a chtěla jsem vědět, jak to všechno dopadne, začala jsem se velmi pomalu a opatrně škrábat ven. 

A tak jsem začala. Velmi pomalu a velmi pozvolna dokud jsem se z té jámy nedostala. V té jámě zůstaly všechny moje nehezké prožitky.

Když jsem se dostala z té jámy ven. Ležela jsem úplně vyčerpaná, bolavá, zničená, bez cíle, co bude dál. Měla jsem dvě možnosti, buď zůstat ležet a litovat se a nadávat na život nebo posbírat všechen zbytek sil a udělat první krok do neznáma. 

Rozhodla jsem se pro krok do neznáma....

Adriana