Můj život byl pravým opakem mých snů. 5

Když už jsem konečně přišla na to, že si všechno dělám sama. 

Pořád jsem chtěla svádět věci na někoho jiného. 

Stylem ,,za to fakt nemůžu, opravdu to nejde nijak ovlivnit". I když mě bil, nadával, trápil mě. Já mu přece žádnou záminku nedala! Hm, dala, a bylo to tím, že jsem to měla v sobě. 

Nelásku sama k sobě (přesněji, neměla jsem se ráda a pořád jsem chtěla, aby mě měl někdo rád). Chtěla jsem to z venku od jiných. Pořád jsem nechápala, že to od nich nikdy nedostanu. Nechápala jsem, že nikdy od nikoho nemůžu dostat to, co já sama v sobě nemám. 

Ještě dost dlouho mi trvalo než, jsem to opravdu pochopila. Nikdy jsem nechtěla, aby mě někdo bil a ubližoval. A tak čím víc jsem se toho bála a nechtěla to a bránila se tomu, tím víc se mi to dělo. Nenáviděla jsem svého otce, protože mě bil. Nenáviděla jsem svého prvního muže, protože mě bil. Nenáviděla jsem všechny za to, jak se ke mě chovají. Jak mi ubližují. 

Z celého srdce, jsem svého prvního muže nenáviděla, proklínala ho, nadávala na něj, ale stále čekala, že se změní. Nenáviděla jsem za to sebe samu, že se od něj nedokážu odpoutat a nechtěla si přiznat, že nemá smysl rozvíjet vztah na základě bolesti, trápení a nenávisti. (nedokázala jsem se odpoutat, protože jsem byla závislá, byť jen na hezkých slovech.)

V tu dobu mi to stačilo. Věřila jsem, že hezká slova stačí. Dělala jsem to pořád dokola s každým mužem, který přišel do mého života. Žádný z nich mi nikdy nedal to, co jsem chtěla. Nemohli, když jsem to sama v sobě neměla. Díky nim jsem si uvědomila, že se NEMÁM RÁDA! 

Adriana