Když se zdá, že je konec, může to být nový začátek...

když se ocitneme na samotném dně, tak je to jedinečná příležitost se od toho dna odrazit a začít úplně znova a jinak. Vím, jak je bolestivé, když se člověk nachází v zoufalé a zdánlivě neřešitelné situaci. Vím, co dokáže mysl vytvořit za katastrofické scénáře. Jak se z toho nikdy nemůžeme dostat, jak z toho nikde nevidíme cestu ven, jak jsme zklamali, jak jsme prohráli, jak jsme neschopní, jak jsme zbyteční, a všechno děláme špatně. V takovou chvíli máme i tisíce myšlenek, co všechno bychom měli udělat, a nebo máme v hlavě, úplné prázdno. A na otázku ,,Co budu dělat?" přichází současně odpověď ,,nevím!" Já myslím, že je to úplně ideální situace, protože máme čas a prostor nedělat NIC! Nic nevymýšlet, nic neřešit a dát tomu čas. Nechat to být. Prostě, naše hlava dokáže vymyslet spoustu nepravdivých argumentů. A my jim většinou úplně podlehneme a uvěříme tomu. Velmi těžko se člověk v takové situaci dokáže zastavit a zamyslet nad tím, že dostal obrovskou příležitost věci nebo svůj život úplně změnit, že vlastně může začít úplně nově, čistě a jinak. Těžko se v takové chvíli dá uvěřit tomu, že by to opravdu šlo. Ale věřte, že to opravdu jde! Takovými stavy jsem si ve svém životě prošla několikrát (a určitě nejsem sama). I když jsem byla na tom pomyslném dně bez východiska, bez nápadu, bez možností něco udělat, tak jsem tu situaci ze zoufalství přijala. Přijala jsem, že je to tak, jak to je. Smířila jsem se s tím, že nedokážu najít řešení, že nevím, co mám udělat, že nevím, jak dál, co dál. A díky tomu smíření, že je TO TAK, JAK JE, jsem pro sebe udělala to nejlepší. Když člověk dokáže tu situaci přijmout se vším všudy, prostě se vzdá, přestane se bránit, přestane vymýšlet, protože už nemá v hlavě vůbec žádný nápad, protože je pohlcený tou bezvýchodnou situací, tak právě v tu chvíli se přestává bránit a povolí. Když povolí, tak tím dá prostor tomu, že mu do cesty najednou bez jeho přičinění přijde nějaké řešení. Většinou si toho člověk nevšimne, ani si to nedokáže uvědomit nebo postřehnout, že je to první krok z bryndy ven. Postupně mu přichází do života další a další pomoc, kterou vytváří on sám, ale nevědomě. Až po nějakém čase se ohlédne a zjistí, že se z toho dostal ven. Že řešení, které nemohl najít a myslel, že se z toho už nikdy nedostane a vzdal to, tak díky tomu vzdání se nebo přijetí (říkejte tomu jak chcete), udělal obrovský krok ke změně. Z toho plyne pro mě to největší poučení, že i když se dostanu v životě do nějaké neřešitelné situace, tak si ji v tu chvíli prožiju naplno se vším všudy. Ale pak si uvědomím, že dokud tu situaci opravdu nepřijmu, nevzdám se ji, nesmířím se s tím, že je to tak, jak to je, o to hůř a déle se člověk z toho dostává. A někdy to udělá takovou paseku, že ani např. po 20 letech jsme nedokázali přijmout to, co se před 20 lety stalo, úplně a zcela. Možná jsme se s tím nějak srovnali a čas ty rány nějak otupil, ale opravdově a hluboce jsme se s tím nesmířili a nepřijali to, tak nám to celých 20 let dělá v životě velkou paseku. Proto přeji nám všem, ať už se dostaneme do jakékoliv zdánlivě neřešitelné situace nebo zoufalé, bolestivé situace. Pamatujme si, že je z toho VŽDYCKY cesta ven!Adriana1. Jak se vyrovnáváte s těžkými životními situacemi vy?2. Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste se cítili na dně, ale nakonec jste našli cestu ven? Co vám pomohlo?3. Co pro vás znamená přijetí situace takové, jaká je? Máte s tím osobní zkušenost?4. Jak zvládáte chvíle , kdy nevidíte žádné řešení? Co vám v takových momentech nejvíce pomáhá?5. Věříte, že i v bezvýchodné situaci existuje naděje na změnu? Proč ano nebo proč ne? 

Adriana

odkaz na Facebook https://www.facebook.com/Bertezivotshumorem